Setkání třetí

18. listopadu 2010 v 16:12 | Agrenej |  Setkání
Třetí a závěrečný díl je zde. Doufám, že se vám bude líbit a věřím, že se vám líbily i předchozí části. :-)


Pomalu se sunula podél zdi. Pramínek potu jí stékal po tváři. Srdce bilo jako splašené a zrychlený dech prozrazoval, jak rychle se sem snažila dostat. Mrazivý vítr chladící její horké tváře odvál temné mraky, které za svými těly věznily srpek Měsíce. Jeho zář se nyní odrážela od čepele dýky v její ruce. Stíny holých stromů si na ni ukazovaly a odsuzovaly ji za čin, který hodlala spáchat. Přišla ho zabít. Přišla zabít mladíka, kterému sama ukázala celou pravdu. Bělostná křídla z jejích zad pomalu zmizela, nyní je potřebovat nebude. Opatrně se blížila k oknu, ze kterého vycházela zlatavá záře. Musela ho zabít dříve, než ho temnota pohltí. Ruka se jí třásla strachy. Byla na boj s démony zvyklá, ale Stín, i když jen jeho malá část, byl mnohonásobně mocnější než všichni nejhrozivější démoni, se kterými se setkala. Pomalu a zhluboka se nadechla, rozhodnutá o příštím kroku.
"Ráj nám táhne, Benátky a Pražskej hrad nejsou tak v kurzu jako Ráj, jako Ráj…." ozývalo se z reproduktorů, zatímco Silana stála zaraženě uprostřed prázdné místnosti, připravená zasadit smrtící úder. Jediné co jí chybělo, byl cíl. Opět se užitím magie dostala ven. Stále ještě nechápala, kam se poděl a tak zamířila zpět na Čarodějný vrch. Hlavu měla plnou myšlenek, kam se poděl ten prokletý mladík, až ji napadlo jedno řešení. Rozletěla se, jak nejrychleji mohla.
Silana, bledá hrůzou, opatrně kráčela podzemními chodbami. Pomalu se vzpamatovávala z prvotního šoku, při kterém vyzvracela veškerý obsah žaludku. Nyní, když baletila mezi zbytky napůl rozpadlých démonů, mezi těly Ztracených bratří i roztrhaných plně vyzbrojených vojáků, když se snažila neuklouznout v tratolišti krve, nyní v ní s každým krokem narůstal vztek. Pomalu začínala ignorovat vzduch přesycený smrtí .
Opatrně nahlédla do hlavní jeskyně. Mladík stál na ochozu a se zájmem pozoroval kouli energie. Vedle něj stál démon o výšce dospělého člověka. Černá kůže, pokrývající šlachovitou postavu, byla poseta krvavými fleky. Z každého obratle vyrůstal malý kostěný hrot. Stvoření mělo holou hlavu, dva páry fialových očí a ústa plná ostrých zubů. Horní končetiny připomínaly šavle o délce lidské ruky a ostré jako břitva. Démon naklonil hlavu a vyzvedl malinký nos do vzduchu, větřil. Náhle vyrazil nečekanou rychlostí k Silaně. V očích jasně čitelná touha zabíjet. Zástupkyně rasy andělů byla rychlejší. Stvoření temnoty se v polovině cesty sesunulo na zem s dýkou v oku. Nemeškala a druhou dýku hodila po mladíkovi. Ta se však jen odrazila od magické bariéry a přepadla přes okraj ochozu. Aniž by se otočil, natáhl mladík ruku k Silaně. Mocná síla ji uchopila a mrštila s ní o stěnu jeskyně. Ztratila vědomí.
Když se probrala, zjistila, že ji magie drží skoro dva metry nad ochozem u zdi jeskyně. Rozpažené ruce spočívaly na hedvábném peří vlastních křídel. "Kdo si myslíš, že jsi?!" vykřikla vzteky na mladíka, který stál stále na stejném místě. "Říkej mi Part, neboť já jsem jen malá část samotného Stínu." odpověděl a pomalu se k ní otočil "Děkuji ti, že jsi mě přivedla na toto úžasné místo. Nebýt tebe, nikdy bych se neosvobodil z Božího sevření, ale nyní jsem volný. Jen je mi líto, že ty, poslední anděl, si zabila posledního démona. Budu muset všechnu špinavou práci odvést sám." Silanu pohltily zelené plameny. Ječela bolestí, snažila se před nimi utéct, ale kvůli Partově síle stěží pohla malíčkem. Oheň po chvíli zmizel, a s ním i bolest, aniž by spálil jediné pírko na Silaniných křídlech. Po chvíli se šílený tep jejího srdce začal uklidňovat. Pomalu pohlédla na svého věznitele s vražedným pohledem v očích. "No co je?" vypravil ze sebe Part, stěží zadržující smích "Jsi přece poslední svého druhu. Tvou smrt si musím řádně užít." řekl a natáhl ruku jejím směrem. Silana ucítila, jak ji neviditelná síla drtila silněji a silněji. Rozhodla se bojovat magií proti magii. Z jejího těla se začala linout oslnivá záře, nad hlavou se zjevila svatozář, dala do obrany každou kapičku moci, kterou měla. Sevření povolilo a Silana se začala pomalu snášet k zemi. Náhle se jí zatmělo před očima, světlo zmizelo, jejím tělem prošla ochromující bodavá bolest. Po tváři stekly první slzy. Zhroutila se na ochoz k Partovým nohám. Cítila jak se jí po zádech šíří krev. Opatrně šátrala kolem sebe, dokud nenarazila na hedvábně jemné peří. Přitáhla si křídla k sobě a stočila se do klubíčka. Tiskla je k sobě tak silně, že se jimi málem probodla jak kopím. Part propukl v bujarý smích. Silaně se mezi vzlyky podařilo nahmatat Medailonek úniku a zlomit ho dříve, než opět ztratila vědomí. S drobným zablesknutím zmizela z jeskyně. Na zemi zůstal pár bělostných křídel, na jedné straně potřísněné krví. Její věznitel uznale hvízdl. "Však já si tě stejně najdu." zvolal vesele do ticha.
Pomalu otevřela oči. Ležela v místnosti s bílými stěnami v posteli s čistým povlečením. Malým oknem pronikal sluneční svit. Dominantu místnosti tvořily pevné dubové dveře s železným kováním a nad nimi přibitý pozlacený kříž. Na léty omšelém nočním stolku stál džbán s vodou a sklenice. Silana se žíznivě napila. Až nyní si všimla, že má hrudník ovázaný obvazem. Opatrně po něm prsty přejížděla až na záda a v duchu pronášela prosebné modlitby, aby její poslední vzpomínka na setkání s Partem byla jen noční můrou. Drobné pahýlky nadzvedávající obvaz ji přesvědčily o opaku. Roztřásla se pod náporem vzlyků. Do polštáře se vpily velké slzy.
Když se po pár minutách uklidnila, všimla si, že není v místnosti sama. U dveří stál postarší muž v černém obleku doplněný čistým bílým kolárem. Jeho plnovousem a nakrátko střiženými hnědými vlasy prokvétalo stříbro let. Černé oči byly plné pochopení a soustrasti. "Jsem otec Patrik." promluvil dunivým hlasem "Včera ráno jsem tě našel ležet před oltářem v kaluži krve." Nabídl Silaně tác na kterém byly chleby s máslem a šunkou, nakrájená jablka a hrnek horké čokolády. S chutí se do připraveného jídla pustila, ale stále podezřívavě pozorovala neznámého kněze usedajícího na malou stoličku vytaženou zpod postele. Když si jejího pohledu všiml, jen se usmál. "Nemusíš se bát. Vím, kdo jsi. Pravda mi byla vyjevena jedním z Vás už před mnoha lety. Proto jsem se vlastně stal duchovním. Tak v klidu sněz snídani a pak mi řekneš, co se ti stalo." A Silana vyprávěla vše od začátku. Když se však dostala k tomu, jak našla své druhy mrtvé a k následnému mučení, opět se rozplakala. Otec Patrik ji objal, pohladil po vlasech a zašeptal pár slov útěchy. Silana po chvíli opět usnula.
Probrala se na zadním sedadle starého, ale dobře udržovaného Žigulíku. S leknutím se prudce posadila. "Takže už jsi vzhůru." prohodil od volantu otec Patrik. "Promiň, že jsem tě takhle unesl, ale uvažoval jsem o tom co jsi mi řekla a na něco jsem si vzpomněl. Nechal jsem tě spát do druhého dne, ale když jsem tě pak nemohl probudit, tak jsem tě vzal do auta. Je zapotřebí jednat, než se Stín úplně osvobodí." Silana se pomalu vzpamatovávala. Auto bylo uvnitř čisté a poměrně pohodlné. Ve vzduchu se vznášel pach benzínu a lesní vůně, na zpětném zrcátku visel růženec. Uvědomila si, že je oblečená do hrubého, šedého trička s dlouhým rukávem, teplé, zelené bundy a béžových manšestrových kalhot. Na nohách měla pevné zimní boty. "Kam to vlastně jedeme?" zeptala se po chvíli.
"Nedávno se mi dostaly do rukou jedny velmi staré svitky. Byl na nich text v jazyce, se kterým si nikdo nedokázal poradit, ale já jej poznal. Kdysi jsem se ho učil. Byl to Váš jazyk, jazyk andělů. V tom textu se psalo o velkém tajemstvím, které znali jen vyvolení. Stálo tam, že poté, co se Pán obětoval, aby pohltil Stín, byl na místě střetu objeven chlapec. Vyzařovala z něj zvláštní síla, tak zvláštní, že se jí samotní archandělé zalekli a tak ho nechali svému osudu. Autor toho svitku psal, že chlapec byl stvořen Pánem, těsně před tím, než veškerou moc použil na uvěznění svého protivníka. Jenže generálové Jeho armády se chlapce natolik zalekli, že jeho existenci před ostatními utajili a zvěda, který ho našel, zabili. V textu bylo psáno, že onen chlapec nikdy neopustil místo, na kterém byl zanechán. Taky tam stálo, kde přesně se to místo nachází. A tam nyní jedeme. Něco mi říká, že ten chlapec je naší jedinou nadějí." otec Patrik se odmlčel. Ve zpětném zrcátku pozoroval Silanu a čekal na její reakci. Ta však zamyšleně mlčela. Jejich cesta pokračovala v tichosti.
Nebe se zatáhlo těžkými temnými mraky. Jednotvárnost polí občas narušila stromová alej, jejíž koruny se vítr pokoušel přetvořit k obrazu svému. "Jsme tady." poznamenal kněz, když se cesta náhle začala svažovat. Silana se podívala předním sklem a uviděla velké údolí dokola ohraničené vysokými kopci. Zrovna se chtěla zeptat, co bude dál, když si všimla, že otec Patrik začal rychle a přerušovaně dýchat. Muž křečovitě svíral jednou rukou volant, zatímco druhou si drásal krk, po kterém se mu táhly dlouhé černé čáry šířící se přes obličej dál. Auto náhle zrychlilo a sjelo do příkopu. Dívka byla katapultována z auta přes čelní okno a dopadla až na louku, pokrývající celý svah. Rychle se vzchopila, neboť její zranění byla hned léčena částečně obnovenou sílou světla. Rozeběhla se zpět, ale už z dálky poznala, že něco není v pořádku. Tělo otce Patrika, leželo na předním sedadle vysušené, jako by z něj život vyprchal před mnoha lety.
"Účinné kouzlo." pochválil si Part, stojící za Silanou, svoje dílo. Dívka se prudce otočila. Mladík se zeširoka usmíval, v ruce kopí z andělské zbrojnice. "Kam utečeš teď?" zeptal se jízlivě. Vyděšená Silana začala prchat od svého trapitele, jak nejrychleji dovedla. Ten jí však byl stále v patách a se smíchem na ni pokřikoval urážky. Připomínala plachou laň běžící loukou a hledající úkryt před lovcem. Do jejího zorného pole se dostala z poloviny rozbořená, mechem porostlá chata. Bezmyšlenkovitě k ní zamířila. Part ji pronásledoval, ale již se nesmál a ani nic nepokřikoval. Pomalu mu docházela trpělivost. Rozpřáhl se a hodil kopí vší silou svou i silou Stínu. Hrot se zabodl Silaně do zad, vymrštil ji do vzduchu a ona vletěla do stavení. Stará prkna podlahy nevydržela náraz a popraskala. Part našel dívku ležet pod úrovní podlahy. Vytrhl z ní svou zbraň, obrátil si svou kořist na záda a pro jistotu probodl kopím ještě srdce. Zařval vítězný pokřik a vydal se směrem, odkud přišel. Na chladnoucí tělo Silany dopadly první sněhové vločky.
Pomalu otevřel oči. První čeho si všiml, bylo světlo pronikající do jeho tmavého doupěte skrz díru. Měl špatnou náladu. Něco mu přervalo nit myšlenek a to on neměl rád. Pomalu se v malém prostoru posouval až k otvoru. Teprve nyní si uvědomil, že před ním leží dívka. Nechal oči v klidu zvyknout si po dlouhé době na světlo a tvary. Už je to dávno co viděly něco jiného než vnitřní stranu víček. Na první pohled poznal, že se jedná o nebeskou bytost. Vypadala jako dvanáctiletá holka, ale ve skutečnosti jí muselo být přibližně padesát. Andělé hold stárnou pomalu. Probodnuté srdce svědčilo o její nezkušenosti. Sněhové vločky ji zasypávaly jako okvětní plátky bílých růží. Zuřil. Někdo ho probral ze zamyšlení vraždou tak krásného stvoření. Čepel meče zanechala na hliněné podlaze dlouhou rýhu. Pozvolna se zvedal, klouby a svaly dávno odvyklé pohybu se probouzely pomalu. Zavětřil. Cítil, že Temnota je blízko. Beze spěchu se vytáhl do zříceniny, která byla kdysi jeho domovem. Rozhlédl se a spatřil, jak si po louce vykračuje člověk, málem ještě dítě, ze kterého čpěla černá síla. Roztáhl křídla a vykročil jeho směrem. Meč zazvonil o kámen.
Part zaslechl zazvonění kovu a zastavil se. Zvědavě se otočil a úlekem málem spadl na zadek. Rychlým krokem se k němu blížil přízrak. Byl to bosý muž oblečený jen do kalhot z ovčí vlny, které se již částečně rozpadly. Měl dlouhé světlé vlasy, šedé oči a tělo pokryté pavučinami a prachem bylo samý sval. Ale nejnápadnější na něm byl pár velkých šedých křídel a obouruční meč, který za sebou táhl. Sněžení začalo sílit. Part pevně uchopil kopí namířené proti neznámému. "Co chceš?" vyštěkl rozkazovačným tónem. "Vyrušit mě z přemýšlení je zlé." zaskřípěly dlouho neužívané hlasivky toho tvora. Rychle přiskočil k mladíkovi a rozpřáhl se mečem. Part zareagoval včas a zastavil útok kopím. Na protiútok neměl čas, neboť byl zasypán deštěm ran. "Zabít tak krásné stvoření jakým je anděl, je hřích." pokračoval dál v obviňování, zatímco stále útočil na Parta. "Spolčit se se Stínem je také hřích. Dva hříchy a zlý čin, to už volá po trestu. Šedý anděl musí vzít roli kata!" poslední slova už křičel. Jeho meč náhle prozářil chumelenici modrým světlem. Ozvalo se skřípění kovu, kopí povolilo. Na bělostnou sněhovou pokrývku dopadly kontrastně první kapky černé krve. Za chvíli je následovalo tělo člověka, který se dokázal dotknout Boha.
V okolí Čarodějného vrchu probíhala sněhová bouře, jakou místní již desetiletí nezažili, navíc přišla poměrně brzo. Z komínů se kouřilo, lidé trávili čas u televizí a počítačů. Nikoho by ani nenapadlo vyjít ven. A tak neexistuje žádný svědek, který by spatřil šedého anděla vstupovat do malé průrvy ve skále. Jistým krokem procházel chodbami jeskynního komplexu, pokrytého těly pobitých andělů a rozpadlých démonů. Nespěchal. Stěny tunelů za ním praskaly a byly potichu zasypávány hlínou. Došel až do hlavní jeskyně a spočinul zrakem na kouli bílé a černé energie, stále mezi sebou zápolící. "Konečně jsem to pochopil." zašeptal do ticha a posadil se. Opřen o zeď stále pozoroval unikátní podívanou. "Už vím, proč jsem byl zrozen." pokračoval v samomluvě "Tento svět ztratil Boha, ve kterém by našel naději, i Démona, který mu dával beznaděj. Já jsem zde, aby to tak zůstalo." Opřel meč vedle sebe a zavřel oči. Jeskyní bylo slyšet jen kapání vody, která si hledala novou cestu skrz škvíry v zasypaných chodbách. "Za pár let zde nejspíše bude potůček." probliklo šedému andělovi hlavou než se mu myšlenky zase rozletěly do všech stran.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 19. listopadu 2010 v 21:22 | Reagovat

Všichni se zdráhají číst dlouhé články?

No co k tomu říct, než jen áchat a óchat?
Prázdný pokoj naplněný tvrdší muzikou ve kterém stojí anděl má dost do sebe, to hned na začátku, a pak už jen všechno graduje a graduje... do chvíle kdy Silana ztratí vědomí a probudí se u Patrika, což nám čtenářům poskytne krátký oddech, než je tenhle pocit bezpečí roztrhán jak papír v mixéru ve strhujícím finále. Co na to říct? Prostě skvělé Agreneji, zamlouvám si druhý výtisk tvé budoucí knihy i s věnováním

2 Agrenej Agrenej | E-mail | Web | 19. listopadu 2010 v 23:02 | Reagovat

Amio, ty to teda umíš podat. :-) Já si taky zamlouvám tvou prvotinu. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama