Agrenej

4. prosince 2010 v 20:11 | Agrenej |  Nad šálkem čaje
Navštívili jste agrenej.blog.cz. Někdo z Vás je zde naposledy, jiní se vrátí. Říkali jste si ale někdy, kdo je to Agrenej? Já si tuto otázku položil.

Při čtení tohoto článku budou rozhodně ve výhodě znalci Smečky, kde se poprvé objevil v lůně lyriina blogu, i návštěvníci současného působení smečky.


Vůně ohně a králičího masa útočila na jeho nos, ale on to nevnímal. Jeho oči upřeně hleděly ven z malé jeskyně, kterou právě obýval. Rudé nebe zapadajícího slunce pokrylo hluboké lesy do hladových stínů. U obzoru se leskly paprsky ledovcového jezera. Ani chlapec, ani muž sledoval klidnou přírodní scenérii, ale jeho duši svíral zmatek živen vařícím vztekem. Kručení žaludku ho vytrhlo z myšlenek. Rychlým pohledem zkontroloval králíky na ohni. Přestože již dráždily jeho nos, stále nebyl ještě správný čas se do nich pustit. Ledový vzduch noci pronikl do provizorního obydlí a svými neviditelnými prsty pohladil odhalenou kůži.
Agrenej se zahalil do svých křídel, aby šedivými pírky zahnal chlad pryč. Jeho oči opět zabloudily k obzoru. Nebe barvy vína již neneslo na svých bedrech sluneční kotouč. Noc pomalu získala převahu. "Co tu vlastně dělám?" projelo hlavou člověku, který se stal andělem "Nežil jsem si snad dobře u rodiny, která mě milovala? Proč se to muselo stát? Proč jsem byl proklet?" Vzpomínky na lidské dětství se mísily s nově nabytými vzpomínkami na život v Nebesích, na zradu jeho snahy, jeho dobrých úmyslů, na potupující popravu. Vztek opět vzplál v jeho očích a touha po pomstě zvítězila nad přáním klidného života. Opatrně stáhl svou večeři z dosahu žravých plamenů a hladově se pustil do jídla. "Kdo vlastně jsem?" zeptal se mezi sousty mlčenlivého prázdna "Nejsem Světlo, nejsem Temnota. Kam vlastně patřím?" Ticho okolí ani vlastní nitro mu nenabídly odpověď.

Bylo zvláštní pozorovat, jak se na blogu, který měl na starosti udržovat, začíná utvářet něco nového, zvláštního. Mladík se pohodlněji rozvalil u počítače a začetl se do nových komentářů o smečce upírů. Ale stát se členem? Má cenu hnát se tam, kde neví, jestli chce být? Přemýšlel nad tím stále dál, chvíle se stále natahovala. Aniž tušil proč, souhlasil. Jeho prsty se rozběhly po klávesnici. Vzal kousek sebe, kousek vlastních tužeb, kousek toho, co neměl rád, kousek toho, co ani nechtěl, začal vše spojovat v jediný celek.

Léta ubíhala jako splašená a let šedého anděla přestal být bezcílný. Měl kolem sebe skupinu přátel, jeho moc závratně rostla a nepřátelé padali jako zralé ovoce. Mosty minulosti byly strhávány mořem současnosti, nová pouta pomalu klidnila jeho duši a zaháněla touhu po pomstě. Vzdal se jména, které dostal na Nebesích, odsoudil Golgariho k zániku, a vrátil se k jménu, které dostal od lidských rodičů. Agrenej zvítězil. V šedé flegmatické duši vzplanul oheň lásky.
Čas se však vzepřel přáním smrtelných i nesmrtelných a udělal dlouhý krok zpět a šedý anděl byl opět zatlačen do ústraní lidské mysli, křídla se ztratila a s nimi i vzpomínky.

Mladík se zadíval na řadu komentářů, hlavu plnou různorodých cest, kam vést příběh dál. Tak jak se měnil on, měnila se i jeho postava. Agrenej již nebyl jen náhodným výtvorem náhody, stal se mladíkovým vnitřním já, odrazem skutečné bytosti uvnitř jeho duše. Že by se situace mohla takto vyvinout, nenapadlo ani jednoho z nich. Ale tak už to na tomto světě chodí, že i to nejméně očekávané se stává skutečností.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | 4. prosince 2010 v 20:28 | Reagovat

Přesně tak:) i Elenya je odrazem mé duše, je něco jako moje druhé já, které myslí stejně a chová se stejně jako já samotná i když si nejsme vzhledově podobné, je to složité, ale cítím to tak:)

2 Siwa Siwa | Web | 4. prosince 2010 v 21:18 | Reagovat

Krásný článek. Na smečce už jsem se byla podívat před několika měsíci a Agrenej se mi zalíbil nejvíc (protože je takový tajemný a je opačné pohlaví, takže to už bylo předem dáno :-D) Článek jsi sepsal moc dobře.

3 Amia Amia | Web | 5. prosince 2010 v 3:23 | Reagovat

Moc krásný článek. Smečka mi dala volnost kterou nemám, nemůžu a nikdy (i když se to říkat nemá) mít nebudu. Vážně doufám že se nikdy neusnesete na jejím rozpuštění, protože já to neudělám a i kdyby tam přibyl jeden komentář za měsíc, pořád to bude můj domov :)

4 Agrenej Agrenej | E-mail | Web | 5. prosince 2010 v 12:41 | Reagovat

Děkuju. :-)

Amio, mě je jasné, že kdybys byla jediná osoba, která by tam něco psala, tak že tam chodit budeš i kdyby net rušili. :-D :-D

5 Amia Amia | Web | 5. prosince 2010 v 12:42 | Reagovat

No... to ti pěkně děkuju    XD

6 agrenej agrenej | E-mail | Web | 7. prosince 2010 v 21:04 | Reagovat

Není zač. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama