Útěk do pasti

13. srpna 2011 v 13:40 | Agrenej |  Próza
Najednou jsem to ucítil. Zastavil jsem se a přivřel oči, abych se lépe soustředil. Vítr se proháněl v listoví odkvetlých třešní a pěl tesklivou píseň o jejich nedávno ztracené kráse. Vzorně udržované zahrady u rodinných domků byly ztichlé jako hřbitovy. Ve své mlčenlivosti a umělé dokonalosti připomínaly panenky z plastiku.

Pár vteřin byl klid, ale pak jsem to ucítil zase. Nebyla to vůně, abychom si rozuměli, byl to pocit. Pocit, že je za mnou zase On; démon, duch, přízrak, iluze, říkejte si tomu, jak chcete, pro mě je důležité, že když se dostane moc blízko, bude mi blbě ještě měsíc; a tentokrát nebyl sám. Dal jsem se radši opět do pohybu. Šance, že jim zmizím, ale i představa mně, v ošoupaných riflích a v černé mikině s kapucí přes hlavu, jak tam stojím a zpod přivřených víček probodávám pohledem dlažbu, mou chůzi docela zrychlila. Oni však také zrychlili a doháněli mě. Nemeškal jsem. Z těla se vysunuly dlouhé bodce planoucí modrou energií a vytvořily neproniknutelný ochranný val. Přízraky mě záhy dohnaly, ale já dbal na to, aby v mé obraně nebyla nejmenší skulinka. Když pronásledovatelé pochopili svůj nezdar, stáhli se, ale neustále byli v dosahu, čekajíce na druhou příležitost.
Rád chodívám po ulici obklopen hradbou modrých kopí. Sice je to dost vysilující, ale účinné. Navíc taky dělí kolemjdoucí na dvě skupiny. Většina lidí projde skrz a nikdy se o ničem nedozví, ale občas se najde vnímavější jedinec. Ti vždy nějak zareagují. Většinou se jen otřesou, ale vzpomínám si, že jeden se za mnou otočil, viděl jsem ho v odraze výlohy. Přesně věděl, že to, co cítil, vycházelo ze mně.
Zahnul jsem do další ulice a vnořil se tak do labyrintu šedavých paneláků. Ke svému cíli, zastávce MHD, jsem dorazil zároveň s autobusem. ,,Vlakové nádraží," nahlásil jsem řidiči a zmateně lovil po kapsách schovanou padesátikorunu. Nevím, jak se dostala do té malinké, kterou vůbec nepoužívám, ale to je vedlejší. K mému potěšení zůstali pronásledovatelé stát venku a já se tak mohl pohodlněji uvelebit v téměř prázdném autobuse na sedačce úplně vzadu. Cítil jsem však jejich upřené pohledy, i kdyžtam, kde stáli, nebylo nic víc než spadaná omítka a popraskaný chodník.
Šeď paneláků ladila s barvou dešťových mraků pokrývající celou nebeskou klenbu a hrozící chladným deštěm. Inu, mladé Léto si zkoušelo kabát ze šatníku Podzimu. Jednotvárnost obrazů za sklem jedoucího prostředku hromadné dopravy mi připomněla sen, co se mi zdál asi před měsícem. Sen, kterým to všechno začalo. Vznášel jsem se v prostoru obklopen miliony jiskřiček všech barev. Z tisícera vůní se mi až hlava točila, z obrovské škály pocitů, většinu jsem ani neznal, mi běhal mráz po zádech. Nevím, zda to nazvat krásným snem či noční můrou, ale od té noci cítím bytosti kolem nás i v ostatních.
Ze vzpomínek mě vytrhlo zvláštní sevření. Už jsem se s tím dříve setkal, duše psychicky silných jedinců tak na mě často působí, ale v tomhle bylo něco navíc. Něco, co tak docela neznám. Rychle jsem se rozhlédl po ostatních cestujících, ale nedařilo se mi rozeznat, od koho ten pocit pramení. Pak jsem si všiml jí. Byla přibližně stejně stará jako já. Lokny kaštanových vlasů halily prostý šedý svetr až k lopatkám a příjemně lemovaly oválný obličej. Její oči barvy temné noci se zabodávaly do mých. Usmívala se. Nevím, co přesně ji vedlo k tomu, že se zvedla, a kvůli výmolům na silnici málem spadla zpět, a přesedla si ke mně. Svíravý pocit zesílil.
,,To kvůli tobě přišli ti dva na zastávku?" zašeptala nejistým hlasem tak potichu, že jsem jí málem ani nerozuměl. Málem. Když pronesla svou otázku, krve by se ve mně nikdo nedořezal. S očima plnýma překvapení jsem přikývl na souhlas. Otázka mě pálila na jazyku a já ji nedokázal udržet.
,,Ty jsi je cítila?"
,,Občas je i vidím, takové šedé mlhy," přiznala s očima upřenýma na podlahu autobusu.
,,Jsem Jana," opět s úsměvem mi nabídla pravici a já ji pevně stiskl. Byla jako led.
,,Pavel," odvětil jsem, ale než mé jméno vyšlo celé z úst, chlad se mi začal plazit po ruce výš a výš. Okrádal mě o dech v plicích, svaly náhle nebyly schopny pohybu. Byl jsem vyděšený, ale to bylo tak všechno, čeho jsem byl schopen. I myšlenky se trhaly dříve, než vznikly celé.
,,Děkuji," zašeptala Jana a mrkla. Využila toho, že autobus zastavil a rychle vystoupila. Tvářila se jako znovuzrozená.
,,Chci zpátky," fňukl jsem, když se mi trochu vrátil dech, ,,zpátky do nevědomosti. Do reality."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Swea Swea | Web | 13. srpna 2011 v 13:44 | Reagovat

Líbí se mi design, jen ho máš špatně nastavený :)

2 Audrey Punq Audrey Punq | Web | 13. srpna 2011 v 13:47 | Reagovat

pěkný lay je to tu zajímavé!! ^_^

3 agrenej agrenej | E-mail | Web | 13. srpna 2011 v 13:48 | Reagovat

[1]: V tom případě mám rád špatně nastavené vzhledy.

[1]:[2]: Takže 2x nepřečteno, píšu si.

4 Nina Nina | Web | 13. srpna 2011 v 13:48 | Reagovat

Zajimavý článek

5 Fabiana Fabiana | E-mail | Web | 13. srpna 2011 v 13:53 | Reagovat

[1]: Já ho vidím nastavený dobře.

Moc se mi líbí ta část v autobuse, s Janou, je krásně napsaná.

6 Secret Secret | E-mail | Web | 13. srpna 2011 v 14:04 | Reagovat

Krásne ;)

7 Teen Teen | Web | 13. srpna 2011 v 14:15 | Reagovat

[1]: Ne že bych tomu nějak rozuměla, ale jak by tedy měl být nastavený?

Napsané je to hezky, poutavě, dočetla jsem to a ani trošku jsem nepociťovala nutkání přestat, což se mi občas u dlouhých článků stává. Snad nic podobného nikdo nemusí prožívat doopravdy, to bych mu tedy nezáviděla.

8 Teen Teen | Web | 13. srpna 2011 v 14:17 | Reagovat

A ještě jsem chtěla dodat, že je fajn, že ses vyhnul už trochu otřepanému snu. :)

9 agrenej agrenej | E-mail | Web | 13. srpna 2011 v 14:26 | Reagovat

Děkuji za komentáře. :-)

[5]: Snažil jsem se. :-)

[7]: Těžko říci jestli musí, či nemusí. :-) To by se chtělo lidí zeptat. :-D

10 Teen Teen | Web | 13. srpna 2011 v 14:38 | Reagovat

[9]: Vyrazíme s dotazníkem do ulic, lidi budou určitě nadšení. :D

11 pavel pavel | Web | 14. srpna 2011 v 12:19 | Reagovat

Je vůbec otázka co realita je?

12 agrenej agrenej | E-mail | Web | 14. srpna 2011 v 12:28 | Reagovat

[11]: Podobnou otázkou jsem se zabýval začátkem týdne. :-D

13 Amia Amia | Web | 14. srpna 2011 v 12:37 | Reagovat

Dobrý závěr, nečekaný :)

14 Elenya Elenya | 15. srpna 2011 v 9:12 | Reagovat

Tak závěr opravdu báječný, kdo by čekal, že se to takhle vyvrbí:) moc krásně a napínavě napsané ,-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama