Muž sklízející potlesk

25. prosince 2011 v 17:56 | Agrenej |  Nad šálkem čaje
Spousta vody protekla v řekách, spousta času se ztratila v historii ode dne, kdy jsem poprvé a naposledy mohl spatřit Václava Havla.


Letní prázdniny roku 1999 pomalu končily, jak už to koncem srpna bývá, a mě čekal nástup do čtvrté třídy základní školy. Poslední víkend před zářím mě prababička vzala do amfiteátru, kde místní dobrovolníci měli v plánu předvést své herecké umění pomocí pohádky. Na její nacvičení si dávali opravdu záležet, neboť na druhou půli byl ohlášen příchod vzácného hosta a nikdo si nechtěl utrhnout ostudu.
Počasí bylo vynikající, modré nebe rudnoucí zapadajícím sluncem bylo pro divadelní hru velmi atraktivní kulisou. Z prostřední řady byl na herce dobrý pohled. Lidé se bavili a čas příjemně ubíhal. Přestávka se tak zdála jako velmi brzká, ale na její konec jen tak nezapomenu.
Jakožto malý capart sedící mezi dlouhými dospělými jsem nespatřil důvod, proč se najednou začal ozývat potlesk, i herci včetně všech lidí ze zákulisí se přišli postavit na pódiu a přidali se k onomu projevu úcty, a proč všichni kolem mě začali vstávat. Pobízen prababičkou jsem se i já připojil k ostatním a snažil se škvírou mezi těly vysokých diváků zjistit, co se to děje. Skrz mou malou pozorovatelnu toho moc vidět nebylo. Na dobu nezbytnou pro udělání dvou kroků se mi naskytl pohled na procházející dámy a pány oděné možná až příliš dobře na sezení pod širým nebem na lavicích z kamení. Mezi pro mne neznámými tvářemi se objevila jedna, kterou jsem znal velmi dobře. Stejná tvář shlížela nejen na mě, ale i na mnohé další studenty, ze zdi nad katedrou. Václav Havel se postavil před publikum, aby se s lidmi pozdravil, a potlesk gradoval do závratných výšin. Nadšení kolem bylo nakažlivé. Přestože jsem viděl jen záda lidí, štěstí vyzařované z ostatních mě strhlo s sebou. Tleskal jsem ze všech sil, aby mě pan prezident zaslechl.
Vážení hosté pak zaujali svá místa v první řadě a herci se opět pustili do práce.

Nejsem hoden soudit pana Havla, nemohu ani posuzovat jeho činy za doby předrevoluční ani porevoluční. Nezažil jsem nic z toho, čím se náš bývalý pan prezident proslavil. Můžu ovšem s čistým srdcem prohlásit, že si jej pamatuji jako muže sklízejícího nejupřímnější potlesk, jaký jsem kdy slyšel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jantárek Jantárek | Web | 25. prosince 2011 v 18:43 | Reagovat

Moc pěkně napsáno :)

2 pekelnicezkostela pekelnicezkostela | Web | 25. prosince 2011 v 20:09 | Reagovat

tak snat jednou budou takle pleskat i mně

3 Moss Moss | Web | 26. prosince 2011 v 0:59 | Reagovat

Nádherně napsané, vehnalo mi to slzy do očí... ano, přesně takový byl pan Václav Havel ♥

4 Amia Amia | Web | 6. ledna 2012 v 18:24 | Reagovat

To je pěkná vzpomínka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama