3. příběh z Ketrosu - Liška z Vertugy

16. července 2012 v 12:54 | Agrenej |  Příběhy z Ketrosu

Janina nemohla uvěřit tomu, že se vše skutečně děje. Ještě ráno byla v Jablečné plošině, pojmenované podle jabloní, které rostly snad všude, a nyní již táhla svůj malý vozíček širokými ulicemi Vertugy. Celou cestu do města ji dělal společnost oslík, ale toho musela nechat ve stájích před bránou. Sluneční zář svým stínem mírnily obrovské domy zámožných i chudobnějších obchodníků, honosné paláce skrývaly svou krásu v rozlehlých zahradách. Všude byl čilý ruch a život.

Janina se zastavila až na malém náměstíčku s výhledem na moře. Plachty kotvících lodí zářily jako sníh a doplňovaly krásu scenérie o nádech dobrodružství. Za zvuku šumění vody ve fontáně se dívka usadila do stínu stromů, do řady dalších obchodníků vychvalující své zboží procházejícím se občanům. Naposledy tady byla s otcem, když byla pouhá šestiletá dívenka, dnes jí bylo již šestnáct let a přišla prodávat sama.
Pomalu stáhla plachtu z vozíku, aby světlo dopadlo na zvláštní tmavá jablka, téměř černá, vonící po medu a rozkvetlých loukách. Její vlastní úroda. Po jednom požáru, který před pár lety postihl sever Jablečné plošiny, našla v popelu několik malých, ale nespálených jabloní. Dlouho a pečlivě se o ně starala, až loni ji poprvé odměnily tmavými, zato těmi nejsladšími jablky, jaké kdy ochutnala. Letos je poprvé přišla prodávat a rovnou do města obchodu.
Dámy se procházely v krásných šatech dle poslední módy v doprovodu elegantně vzhlížejících pánů. Jejich hlasy vyprávěly příběhy:

,,Takže Váš syn studuje na Univerzitě? Blahopřeji. Naše dcera je také velmi nadaná, ale na Univerzitu je ještě mladá."

,,Dům se'Meretových stále chátrá. Je to velká škoda. Nejradši bych jej získal pro sebe, ale má o něj zájem tolik vlivnějších rodin."

,,To je opravdu spona z bílého dřeva? Vypadá úžasně. Slyšela jsem, že se konečně podařilo z Elfího lesa splavit pár kmenů, nemůžu se dočkat, až budu mít vlastní."

,,Elivie se'Kartovská si bude brát Morice? To starému Kartovskému přinese další dvě obchodní flotily! Jestli se Morice stane členem jejich rodiny, bude to pro nás katastrofa!"

,,Myslíš, že Leonel se'Mert zmizel sám, nebo se o to postarali se'Debrovští, aby mohli s nimi konečně skoncovat?"


Janina naslouchala rozhovorům kolemjdoucích, když ji náhle vyrušilo kovové cinkání. Dva muži ve zlatobílých zbrojí městské stráže k ní kráčeli rozhodným a jistým tempem.
,,Máš povolení prodávat na tomto náměstí?" obořil se na Janinu první z mužů, tvář pokryta strništěm nesla znuděný výraz. Dívka poslušně vytáhla papír s pečetí, který její otec používal pokaždé, když se vydal do Vertugy. Muž si jej zamračeně prohlédl.
,,Rodina Partisových už tohle náměstí nevlastní. Jestli tu chceš zůstat, kup si povolení od rodiny se'Teresů, chtějí za něj třicet zlatých."
,,Vlastně už patří rodině Atroci." opravil muže jeho kolega, ale strážný se jen více zamračil
,,To je jedno! Prostě si sežeň to povolení, nebo vypadni." Těmito slovy celou záležitost dočasně odložil.
Janina neměla u sebe ani dva zlaťáky, natož takové jmění a tak se radši sbalila a odešla hledat jiné místo. Odevšad byla vyháněna muži ve zlatobílých zbrojích. Procházela náměstí za náměstím, jednu ulici za další, ale nikde dlouho nezůstala. Den postupoval a spolu s ním se i Janina dostávala čím dál blíž k moři, mezi skladiště a domy chudiny.
Konečně našla místo, kde mohla prodávat. Malé náměstíčko nemělo žádnou kašnu, žádné vzrostlé stromy či vysazené květy, jen udusaná hlína páchnoucí močí. Mezi domy sbitými z různorodých prken roztodivných tvarů. Po ulicích každou chvíli procházely stráže, ale žádný z nich si ji nevšímal. Kromě nich zde moc lidí nebylo, přesto Janina opět vystavila tmavá jablka na obdiv a čekala.
,,To jsou ale zvláštní jablíčka." Ozval se ženský hlas za dívčinými zády, když se přiblížil večer. Osoba zahalená do pláště pomalu přistoupila k vozíku a vzala z něj jedno téměř nejčernější. Než stačila Janina zareagovat, zahryzla se do něj, až sladká šťáva vystříkla do vzduchu.
,,Jsou vynikající!" s chutí ukousla další sousto a další ,,Jsou opravdu skvělé! Vezmu si všechny, když dovolíš. Neboj, hned ti zaplatím."
Těžký plášť se rozhrnul, aby odhalil ženu kolem třiceti let, oděnou do oděvu z jemné černé kůže. Příjemná tvář s milým úsměvem a modrýma očima byla rámována zrzavými vlasy; Janině se okamžitě vybavily vzpomínky na procházky sadem v podzimním období. Neznámá odkudsi vytáhla měšec zdobený fialovou výšivkou. Sotva se jej Janina lehce dotkla prsty, ze stínů se vynořila nová postava, popadla vozík a rychle s ním zmizela mezi domy.
,,Řekla bych, že si uzavřela velmi dobrý obchod" opět se usmála neznámá žena a odešla stejnou cestou, kterou zmizel i muž s vozíkem. Janina pomalu rozevřela měšec. Úlekem jej málem upustila na zem. Tolik zlata pohromadě snad ještě neviděla!
,,Hej ty! Kdo jsi?!" tvrdý hlas vyděsil již tak šokovanou dívku. Odpoutala pohled od malého pokladu, aby zjistila, že se k ní blíží několik mužů ve zlatobílých zbrojích, hroty kopí mířící na ni.
,,Já.. Já.." snažila se odpovědět, ale hlas ji hrůzou uvázl v krku.
,,Ten symbol na měšci znám" promluvil jiný strážný ,,Patří Balkovým. Dnes ráno je někdo vykradl."
Jejich velitel více slyšet nepotřeboval. ,,Zatýkám tě!" zahřměl a popadl dívku za zápěstí. Janina se pokusila vykroutit, ale stisk byl pevný. Během chvíle k ní přistoupil další z mužů a popadl ji za loket. Silou vlekli svou kořist vpřed, ať ječela a kopala kolem sebe sebevíce.

,,Ne.. Prosím.. Už ne.." Bič opět proťal vzduch aby se znovu zasekl do Janiných, již dost krvácejících zad. Další nesnesitelná vlna bolesti projela jejím tělem. Odřeniny na zápěstích, kde se železné okovy zařezávaly do masa, už vůbec necítila, jak ji bič znovu a znovu drásal záda.
,,Kdo ti dal ten měšec?!" hlas plný nenávisti se ptal každou chvíli, ale dívka nedokázala dát trýzniteli dostatečnou odpověď.
,,Žena se zrzavými vlasy" zlomený hlas musela téměř násilím vytlačit z hrudi.
,,Jak vypadala?!" zavrčel muž a opět práskl bičem, tentokrát těsně u Janina ucha. Dívka se upřímně snažila vzpomenout, ale tvář štědré zákaznice zůstávala zahalena mlhou. Vzpomněla si téměř na každý detail té chvíle, jen její podoba zůstávala záhadou.
,,Nevím" vydechla poraženě a připravila se na nový příval bolesti. Bič opět proletěl vzduchem a s jistotou dopadl na její záda zas a znovu. Bolest střídala bolest, dokud dívčina mysl neodplula do temných vod bezvědomí.
,,Určitě to byla Liška." Zasyčel muž sedící u malého pokrouceného stolku.
,,Taky si to myslím, veliteli" souhlasil muž s bičem ,,Zatím nikdo, kdo se s ní setkal, si nepamatoval její tvář. Musí v tom být magie."
Velitel městské stráže se nad tou myšlenkou zamračil, ale v hloubi duše cítil, že tomu tak skutečně bude.
,,Odnes ji do cely." Prohodil ke svému podřízenému a opustil temnou místnost páchnoucí hnilobou. Volaly ho další povinnosti.

Zarachocení klíčů probralo Janinu z bezesného spánku. Už tři dny uběhly od posledního výslechu a po celou tu dobu se těžké kovové dveře neotevřely. Jen škvírou pod nimi občas někdo prohodil tác s jídlem prapodivné nahořklé chuti. Dívka nikdy radši nechtěla vědět, co to je. Nyní se však mechanismus zámku probral a se skřípavým remcáním se podvolil příkazům klíče. Dveře se rozevřely a její malou celu ozářilo světlo pochodně. První světlo za poslední tři dny.
,,Přišla jsem pro tebe" ozval se podvědomý hlas, zatímco si Janina dlaní chránila oči před bodavým světlem. Až po chvíli, kdy se její zrak přizpůsobil světlu, si uvědomila, že před ní stojí žena v těžkém plášti. Z pod kápě na ni zářil přívětivý úsměv a pramen zrzavých vlasů.
,,Obleč si to" řekla neznámá a podala Janině pytel s ošacením. Až nyní si dívka všimla, že její šaty jsou roztrhané na cáry a nasáklé krví. Rychle se jich zbavila a nahradila je oděvem z hrubých látek. S překvapením nahmatala v pytli i něco chlupatého, z čeho se po vytáhnutí na světlo vyklubal liščí ocas.
,,To tady nech ležet" usmála se opět neznámá ,,je to má navštívenka. A teď už rychle pojď, přece se chceš dostat domů, ne?"
Janina odložila hřejivý předmět na podlahu a následovala svou zachránkyni.
Zrzka vedla dívku temnými chodbami s jistotou a klidem. Občas našli stráže válet se na podlaze. Janina si myslela, že jsou mrtví, ale občasné zachrápání ji přesvědčilo o opaku. Žena je vedla stále výš. S každým novým patrem zostražitěla a nutila dívku za sebou k větší tichosti a rychlosti. Náhle ji popadla za ruku a vtáhla do malé místnůstky bez oken, plnou beden, prachu a pavučin.
,,Tady někde by to mělo být." Slyšela šepot své zachránkyně a šramot, jak cosi v temnotě hledala. Jen tiché lupnutí prozradilo, že hledání je u konce. Opět ucítila její ruku na své a podvolila se tahu. Netušila jak se dostaly dál, ale náhle klopýtala chladnou chodbou plnou výmolů páchnoucí vlhkostí a mořskou vodou. Zrzka ji sebevědomě vedla dál a dál, pomáhala ji na nohy, kdykoliv zakopla o vyčnívající kámen. Stále ji táhla temným tunelem, dokud se neobjevilo slabé světlo.
,,Ty jsi Liška, že?" otázala se Janina, když se ocitly na malé pláži zalité měsíčním světlem, s Vertugou bezpečně za zády.
,,Ano, to jsem já. Za ten měšec se omlouvám. Nechtěla jsem tě dostat do problémů." Sklíčenost v hlase byla jasná a čistá.
,,Jakto, že jsem si nezapamatovala tvoji tvář?" divila se dívka
,,Takové malé kouzlo pro mou bezpečnost." Usmála se žena a ukázala na úzkou stezku vedoucí k lesu ,,Tímhle směrem najdeš svého oslíka. Máš tam i zásoby na cestu domů a taky jsem ti vrátila, co ti vzali."
,,Děkuji" usmála se Janina ,,Jak ti můžu poděkovat?"
,,Až budeš mít zase ty skvělá jablka, dovez je tady na tu pláž." zašeptala Liška a zmizela v noční tmě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | 16. července 2012 v 13:56 | Reagovat

Opět jsi mile překvapil, tolik jsem se na třetí příběh těšila a ještě více se těším na čtvrtý, když vím, kde se bude odehrávat ;-)

2 Siwa Siwa | Web | 16. července 2012 v 14:56 | Reagovat

Co bude ve čtvrtém? Co bude ve čtvrtém? Teď se budu třást nedočkavostí, pěkně děkuji. :-D
Opravdu dobře napsáno. Atmosféra dokonalá, jako bych tam byla. :-)

3 Elenya Elenya | 16. července 2012 v 17:01 | Reagovat

[2]: To nemůžu bohužel říci, Agrenej by mě vlastnoručně zaškrtil holýma rukama, když by mě navštívil :-D

4 agrenej agrenej | E-mail | Web | 16. července 2012 v 22:22 | Reagovat

[3]: Tak vážně bych to zase neviděl, tolik na tom nelpím, ale aspoň to bude pro ostatní větší překvapení. :-)

5 Siwa Siwa | Web | 18. července 2012 v 13:33 | Reagovat

[3]:,[4]:  Já to přežiju... :-)

6 Amia Amia | Web | 20. července 2012 v 9:50 | Reagovat

:D
Nemůžu si pomoct, ale myslím na DA2 a město řetězů. ,,Hlasy procházejících vypovídali příběhy", ,,Tohle náměstí už patří těmhle, ne, vlastně těmhle", Tři dny ve vězení a pak pro ni někdo přijde"...
Skvělé skvělé.

Jen jedna poznámka, v poslední větě mě to praštilo do očí - jsou TA jablka.
Jestli chceš ,,ty", dej alespoň ,,skvělý" jablka, že prostě mluví hovorově
(Jsem pedant :-D )

7 Thorsaker Thorsaker | 4. března 2013 v 22:17 | Reagovat

Nestačím se divit. Tvé příbehy jsou vynikající, nemám slov. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama