Dopiš příběh - Koláček štěstí

22. července 2012 v 19:47 | Agrenej |  Próza
Tato povídka patří do projektu ,,Dopiš příběh", původně u Siwy. Začátek příběhu naleznete u Hok Wolker, konkrétně ZDE.



S jistotou nebojácné duše jsem vstoupila do domu. Zamkla za sebou a klíčky vhodila navyklým pohybem do misky ležící na botníku. Upřímně, měla jsem všeho za ten den dost. Prostě jsem chtěla si dát horkou sprchu a zalézt do postele, jenže vrznutí rezavých pantů změnilo mé plány. Ten zvuk šel z kuchyně.

,,Jak to?" projelo mi hlavou ,,V kuchyni přece nejsou dveře a skříňky takhle nezní. Co to sakra je?"
Krok za krokem jsem se plížila chodbou vlastního domu. Nevědomost, nebo možná zbytky alkoholu v krvi mi vlila adrenalin do žil. Z nervozity jsem začala rychle dýchat. Srdce splašeně bušilo. Po tmě jsem nahmatala vypínač.
Zlatavé světlo žárovek zahnalo všechny stíny tmy a odhalilo obyčejnou, běžnou kuchyň. Až na pár detailů.
,,Co to, sakra…" hlas se mi zadrhl v krku při pohledu na bílý prášek pokrývající vše kolem a na velkou díru vysekanou do zdi. Větší překvapení však byly černé, napůl prohnilé dveře vrzající na zrezivělých pantech v místě, kde se nacházela stěna. Černá skvrna uprostřed bílé místnosti přitahovala oči jako magnet. Ani jsem necítila kroky přibližující mě k tomu náhle odhalenému tajemství. Prostě jsem se najednou ocitla přímo před nimi. Vzduch páchl zatuchlinou, plísní a vápnem. Dveře se náhle pootevřely a odhalily zapomenuté schodiště dolů, do temného, zapomenutého sklepení.
Po zádech mi projel mráz, když jsem si uvědomila, že to, co jsem považovala za zvuk průvanu, byl ve skutečnosti šepot. Přímo u dveří se již dal jasně poznat. Ruce se mi roztřásly jako osiky ve větru, ale něco ve mně bylo připraveno bojovat. Zprudka jsem otevřela šuplík a vytáhla nejdelší nůž, co jsem našla. Gumová rukojeť v mé dlani byla pro mě silnou oporou. Pomáhala mi zmírnit strach a třas. S nožem před sebou jsem se protáhla škvírou a opatrně sestupovala po kamenných schodech. Do obličeje mi padaly pavučiny visící jako liány. S každým schodem se hlas zdál silnější a jasnější, přesto jsem nerozuměla ani slovo. Jazyk, kterým osoba mluvila, nepatřil mezi mé známé. Na konci schodiště čekalo světlo. Jemné, přívětivé světlo, přesto působilo tajemně a smrtonosně.
Konečně jsem se dostala dolů. Malá místnost na konci byla osvětlena několika svíčkami rozmístěnými po kamenném stole. Před ním klečela postava zahalená do černého pláště, odříkávající tajemnou litanii slov. V rukou držela pokroucenou dýku. Pod mou nohou zaskřípal prach a já leknutím vykřikla. Hlava v kápi se otočila mým směrem a vyrazila vpřed, dýku vysoko nad hlavou. Zareagovala jsem impulzivně a vrazila nůž útočníkovi hluboko do hrudi. Muž se zapotácel a já na nic nečekala. Zbraň se znovu a znovu nořila do černé látky pláště. Ječela jsem děsem a bodala a bodala.
Náhle mi došlo, že nekřičím sama. Ztuhla jsem jako kámen a sledovala hroutící se postavu. Mé ruce byly celé od krve. Otočila jsem hlavu a v rohu spatřila vyděšenou Kateřinu. Vedle ní bylo o zeď opřené velké kladivo, kterým nejspíš rozbili zeď. Byla jsem vyděšenější než předtím. Můj pohled se vrátil zpět k pobodanému muži ležícímu na podlaze v kaluži vlastní krve. Kápě se po pádu sesula na stranu a já poprvé spatřila povědomý obličej. Obličej Pepy Viléma.
,,Chtěli jsme tě jen vyděsit!" pískala Kateřina ,,Jen vyděsit!"

Číšnice, která byla převlečena do jakýchsi složitých čínských šatů, nebo jak to nazvat, položila koláčky na tácku na stůl, uklonila se a řekla něco svým rodným jazykem. Následně dodala česky: "Od podniku, hodně štěstí." Znovu se uklonila a zmizela. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Byl to snad jen sen?" proletělo mi hlavou jako blesk, když jsem se rozhlížela kolem stolu. Spolustolovníci si již vzali svá štěstíčka a pročítali drobné písmo na malinkatých papírcích. Pomalu, jako v transu jsem se natáhla pro své. Ruce se mi zlehka třásly, ale po chvíli osvobodily bílý proužek z jeho křehkého vězení. Nevěřila jsem vlastním očím. Stálo tam: ,,Rozhodla ses špatně."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 23. července 2012 v 13:17 | Reagovat

Páni, už jsem myslela, že (hlavně mou neaktivitou a nedostatečným zapálením) projekt upadl, a nenapadlo mě, že by se k tomu někdo vrátil. Snaha to rozjet? Snad mě chytne chuť, ale já se u máločeho dokážu udržet. A kdybych aspoň měla nápady jako vy. Každé dokončení je super a já nestačím žasnout. :-D
Poslední věta je opravdu úderná, skvělá. :-)

2 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 23. července 2012 v 16:14 | Reagovat

No já nevěřím! :D On si někdo na můj začátek vzpomněl a napsal? :D A pak, že se zázraky už nedějí! :)

Zajímavé, hezké :)

3 Elenya Elenya | Web | 23. července 2012 v 21:26 | Reagovat

Tak ta poslední věta to dokončila naprosto úžasně! Celý příběh moc napínavý, už jsem nečekala, že se to znovu někdy rozeběhne, tento slavný projekt :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama