4. příběh z Ketrosu - Elfí les

17. srpna 2012 v 16:45 | Agrenej |  Příběhy z Ketrosu

Malé městečko Kall, pojmenované po svém zakladateli, vorařovi Jas Kallovi, se koupalo v rudém světle skomírajícího slunce. Stříbrná nit vinoucí se z Věčného lesa jako by pramenila v srdci ohnivého kotouče. Řeka se u města v poklidu spojila s klidnou hladinou Zlatého zálivu. Šum moře by dokázal člověka ukolébat ke spánku, kdyby jeho poklidnou sonátu nenarušoval ruch několika hostinců, kde voraři a dřevorubci s lehkou opileckou radostí propíjeli čerstvý výdělek.

Samuel Shail se naposledy ohlédl, aby načerpal odvahu z pohledu na majestátnou Univerzitu, jejíž obrys se rýsoval v dálce, uprostřed zálivu. V lehkém cestovním obleku prošívaném symboly slavné Ketroské školy se cítil nepatřičně v místě, jako bylo tohle. Kell byl tvořen především, jak se Shail sám přesvědčil, skladišti a hostinci poskytující přístřeší vorařům a jejich nákladu. Dlouhé molo se táhlo podél mořského pobřeží, stejně tak lemovalo i břeh řeky. Jen pár obyčejných domů se svými zahradami skrývalo rodiny správců skladů a jejich podřízených.
Zavrzání vývěsního štítu ,,U Ostré sekery" přivedlo zaměstnance Univerzity zpět k přítomnosti. Zhluboka se nadechl a vstoupil.
Do nosu jej udeřila směsice pachů jídla, alkoholu a tabáku. V tuto dobu byl v hostinci klid. Jen pár stolů bylo obsazených lidmi, vychutnávajících si večeři. S houstnoucím šerem bojoval jen krb a několik svícnů. Snad proto měl problém najít osoby, které hledal. Pár starců plnící místnost dýmkovým kouřem jej však navedlo ke stolu ve vzdáleném koutu schovaném ve stínech. Samuel musel přijít blíže, aby si všiml tří postav sedící v naprosté tichosti a tří piv stojících na stole před nimi.
,,Mohu si přisednout?" otázal se.
Tři muži si jej změřili podezřívavými pohledy, ale nakonec přikývli.
,,Jmenuji se Samuel Shail, pracuji na Univerzitě a zajímám se o Elfí les. Slyšel jsem, že jste tam nedávno byli, že? Rád bych se dozvěděl vše o vaší výpravě."
Černovlasý dlouhán se podrbal v několikadenním strništi a jeho temné oči získaly tvrdý, odmítavý výraz. Šlachovité tělo se ve zbroji z vařené kůže, nesoucí stopy značného opotřebení, se napjalo.
Zbylí dva, urostlí rusovlasí chlápci oděni do prostého šatu z hrubé látky, se na sebe podívali. Stačil jeden pohled na jejich oříškové oči a orlí nosy, aby bylo všem jasné, že se jedná o bratry. Samuel postřehl, že se pod jejich oděvem ukrývají obvazy. Starší z nich, obličej mu zdobil hustý, krátký plnovous, si návštěvníka důkladně prohlédl.
,,Já sem Berg Gorogi, můj bratr Izel" kývl směrem k druhému zrzkovi ,,a tohle je Jeretho Lits" ukázal na třetího ze společníků ,, a ano. Byli sme v Elfím lese. Esli zaplatíš každému flašku medoviny, řeknem ti to."
,,Samozřejmě, že souhlasím" předklonil se Samuel, aby s jistotou zaslechl každé slovo.
,,Tak posluchej" začal Berg.

,,Říkám ti, že to zvládneme. Rychlá cesta tam, pokácíme pár stromů a vyděláme pořádný balík. Ani si nás nevšimnou." Berg Gorogi si zamyšleně prohrábl vousy a pohlédl žoldákovi do očí. Okolím se opět začínaly ozývat zvuky lidské práce. Sekery a pily se hladově pustily do masivních kmenů a pomáhaly tak odpolednímu slunci pronikat skrze lesní porost. Další muži pokračovali ve stahování kmenů k řece, kde z nich vázali vory.
,,Já ti nevim" odpověděl konečně Berg ,,z Elfiho lesa se eště nikdo nevrátil"
,,Protože byli chamtiví" ohradil se dlouhán ,,Šli tam ve velkém. Museli tam zůstat dlouho. My vezmem jen pár lidí. Rychle pokácíme pár stromů na malý vor a rychle vypadnem. Každý získá balík!"
,,Hej! Bergu, co se flákáš?!" ozval se druhý z bratrů Gorogiových a přistoupil k dvojici.
,,Izeli, šel bys na výpravu do Elfího lesa?" Žoldák se chytal každé šance, aby výprava vyrazila.
,,Mysliš, že to přežijem?"
,,V malé skupině zmizíme dříve, než elfové příjdou"
,,To by mohlo klapnout, když budem rychlí" souhlasil Izel. Dva páry očí se otočily k Bergovi. Starší z bratrů si ještě chvíli mnul zarostlou bradu, až na konec kývl na souhlas.
,,Zkusim překecat pár chlapů. Kdy vyrazíme?"
Žoldák se usmál: ,,Zítra dorazí má parta. Pozítří můžeme hned ráno na cestu."

,,A slovo jsem dodržel" prohodil Lits, když Berg sáhl po korbelu, aby svlažil hlasivky ,,Já a dalších deset ozbrojenců. Dostatečná ochrana, nebo jsme si to aspoň mysleli. Taky jsme měli hlídat jen tyhle dva zrzky a dalších pět dřevorubců."
,,Abych ti nevrazil sekeru do zadku." Zavrčel Izel, podrážděn oslovením, které zabiják použil.
,,Držte tlamy" ukončil počínající slovní souboj starší z bratrů a pokračoval ve vyprávění:

Věčný les nebyl zrovna nejlepším místem pro cestování. Porost se neustále snažil obsadit veškeré kouty uzmuté člověkem. Mýtiny neuvěřitelnou rychlostí zarůstaly keři, stromy během roku dosáhly plné velikosti. Ne nadarmo se nazýval ,,Věčný".
Hluboká řeka vedla jejich kroky dále na sever. Celý den jim byla průvodcem, až se západem slunce jim ukázala svůj největší přítok.
,,Konečně jsme u Krvavé řeky" ulevil si Jeretho a spolu s ostatními započali stavět provizorní tábor.
,,Krvavá?" mladý dřevorubec ještě nikdy nebyl na žádné výpravě severním směrem. Název řeky mu ubral trochu barvy z tváře a kalich zvědavosti začal přetékat.
,,Prvni výpravy do tohodle Elfího lesa dopadly blbě. Ti bastardi všecky zabili a těla naházali do vody. Proto Krvavá." Lekce historie od Izela rozklepala mladíkovi kolena. Jeho náhlý strach rozesmál několik žoldáků, ale vtipné poznámky si nechali od cesty. Přece jen dělali stejnou chybu, jako všechny ostatní výpravy. Šli tam.
Po klidné noci vyrazili opět vpřed s vycházejícím sluncem v zádech. Cesta se jim protahovala, neboť se občas zastavovali, aby zkontrolovali splavnost Krvavé řeky. I přesto se jim otevřel pohled na majestátní bílé stromy pokryté sytě zelenými listy na počátku večera. Elfí les.
,Vidíte to?" ozval se jeden ze žoldáků a vytrhl meč z pochvy. Ostatní jej napodobili a pohlédli stejným směrem. V místě, kde se les dostal nejblíže k řece, stály narychlo zhotovené obranné valy. Bystřejší oči již nyní odhalily torza těl ve vysoké trávě. Opatrně se přiblížili, ale nebezpečí bylo dávno pryč. Stačil letmý pohled, aby bylo jasné, že se jedná o podobnou výpravu. Nejen výbava, ale i několik již nachystaných kmenů nedaleko řeky vypovídalo za vše. Zato těla zůstala němá. Mrchožrouti se již na padlých vyřádili. Z tváří nezbylo vůbec nic, podle čeho by se daly ztracené duše pojmenovat.
Než zapadlo slunce, vzniklo podél břehu dvacet neoznačených hrobů.
,,Ušetřili nám kus práce" prohlásil Katark, jeden z dalších dobrovolných dřevorubců, když se sešli u ohně při pozdní večeři ,,je tam klád na menší vor. Když začnem brzo, odpoledne můžeme na vodu."
,,Nejrychleji vydělané peníze!" zasmálo se několik žoldáků spokojeností.
Sotva první paprsky slunce pronikly do první řady stromořadí, bílé dřevo zaúpělo pod údery seker. Dřevorubci se pustili do práce s horlivostí typickou pro vůni snadno nabytého jmění. Zato žoldáci rychle zapomínali na svůj hlavní úkol. S postupem dne a přibývajícími kládami voru se snižovala jejich ostražitost. Stále obcházeli mezi pracujícími, ale jejich zraky místo bádání ve stínech bloudily k řece a k cestě domů.
Vzduch proťal lehký svist, když dva šípy si našly cestu do dvou hrdel ozbrojenců. Hrdelní řev vyrazil z úkrytu spolu se sedmi elfy. Tmavě hnědé vlasy jim vlály ve větru, jak se hnali na překvapené vetřelce. Meče z bílého dřeva neodrážely jediný paprsek slunce, lehké zbroje zdobené zvláštními symboly jim seděly jako druhá kůže.
Při útoku připomínali kobylky. Uskakovali, bodali a zase uskakovali. Ani chvíli nezůstali na jednom místě. Žoldáci marně mávali svými ocelovými čepelemi, zatím co útočníci si střídali cíle. Nastala hotová jatka.
Jeden z elfů se rozběhl i proti Bergovi. Zrzek pevněji uchopil sekeru, s níž ještě před chvílí kácel stromy, a čekal. Bytost mohla být o hlavu menší než Gorogi, ale díky přikrčenému útoku se zdál podstatně menší. Elf tušil nějakou zradu. Na chvíli se zastavil. Během mrknutí oka však přiskočil ke staršímu z bratrů a sekl. Berg stihl ukročit a hned přešel do protiútoku. Jeho cíl se však překulil a opět zaútočil na dřevorubcův bok. Čepel z bílého dřeva zajela do masa. Gorogi zavrčel bolestí. Jeho medvědí tlapa popadla hubené zápěstí drčící rukojeť a opět se ohnal sekerou. Bytost s kaštanovou kůží se marně pokusilo dostat z dosahu. Čepel těžké zbraně rozpůlila hlavu s hlasitým křupnutím.
Berg si dovolil rychlý pohled na bojiště. Zmasakrovaná těla se válela všude, ale jen jedno, či dvě patřilo elfům. Nikde neviděl svého bratra, ani Jeretha, zato spatřil, jak jeden žoldák odolával dorážení dvou elfů. Překvapivě rychle se oháněl vlastním mečem, aby udržel bělostná ostří od své kůže, když se mu do zad doslova přitančil třetí útočník a vší silou vrazil hrot zbraně pod lopatku. Zespod vedený útok způsobil, že špice meče pronikla krkem ven.
Berg však měl jiné problémy, než truchlení nad padlými. Dva elfové zamířili jeho směrem a rozhodně neměli zájem si popovídat. Před očima dřevorubce se náhle zatmělo. Zamrkal překvapením, ale s hrůzou si uvědomil, že opravdu hledí na záda o hlavu většího muže, než byl on sám. Způsob náhlého zhmotnění neznámé osoby přinutil Gorogiho o pár kroků ustoupit. Na mrtvé tělo elfa si vzpomněl až v momentě, když ztratil rovnováhu a padl na bok. Čerstvá rána vyslala další vlnu agónie, zato náhlý výhled Bergovi vyhovoval.
Elfové se zdáli stejně překvapeni jako dřevorubec. Na chvíli se zastavili a obra s krátkými vlasy jako čerstvý sníh podezřívavě prohlíželi. Jako dva blesky vyrazili proti nepříteli v dokonalé souhře. První z dvojice zamířil k levé mužově ruce a vyskočil, aby zaútočil shora, druhý se kotoulem dostal za záda kolem pravé ruky. Oba sekli po zjevivším se neznámém. Obě čepele z bílého dřeva proťaly jen vzduch. Dřepící elf s hrůzou zjistil, že se dívá na nohy svého cíle. Když pohlédl vzhůru, spatřil jen čepel velké válečné sekery. Ostří projelo vyhublým tělem jako nůž máslem.

,,Ten druhej elf najednou začal řvát cosi jejich jazykem. Znělo to jak vanki, vanči, cosi takového, a všeci zmizeli do lesa."
Samuelem náhle projel záškub poznání: ,,Nebylo to náhodou Van-Qui?"
,,Jo, to mohlo" pokýval souhlasně starší z Gorogiů ,,Ty to znáš?"
Učenec horlivě pokýval hlavou: ,,Van-Qui je legenda z Úrodných plání. Údajně tam před téměř dvěma sty lety žil vynikající válečník, který dokázal spojit umění boje s magickým učením. Snažil se stát nejlepším kvůli pomstě, ale když přivedl své umění k dokonalosti, změnil si jméno na Van-Qui a začal putovat sám, aby roznášel svou moudrost mezi tamní kočovné klany."
,,Magie…" zavrčel s odporem na jazyku žoldák a radši rychle vyprázdnil obsah svého korbele.
,,No, rozhodně se zase rychle vypařil. Sotva elfové vypadli, zmizel jak para nad hrncem." Ujal se opět slova Berg ,,Naživu sme zůstali my tři a ještě Katark. Ten bastard utek tak rychle, že ho ani elfi nedohnali. Aspoň měl dost sil nás ovazat. Netoužili sme tam zostavat, to se vi. Chvíli sme orazili, nabrali sílu. Nebyl čas kopat hroby, tak sme padlé spálili. Dali dokupy menši vor a rychle do Kallu. To je tak všecko. No, příběh si slyšel, tak teď kup tu medovinu."
Učenec, jako by se probral z transu, chvíli nechápavě hleděl na Berga. ,,A… Ano. Medovinu. Jistě. Tři láhve." Blekotal, zatím co z váčku u pasu lovil potřebné mince.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | Web | 17. srpna 2012 v 19:26 | Reagovat

Velmi zajímavé a pro mě jedno veliké plus. Elfové, jedni z mých velikých oblíbenců ve fantasy světě, což určitě víš. :-) S každým novým příběhem se více těším na další.

2 agrenej agrenej | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 19:42 | Reagovat

[1]: Jsem rád, že svět Ketrosu má aspoň jednoho aktivního fanouška. :-*

3 Siwa Siwa | Web | 18. srpna 2012 v 1:43 | Reagovat

Jak jednoho? :-D
Já jsem hrozně zvědavá, kam to všechno jednou dojde. Příběhy se mi moc líbí, elfy mám také ráda, a pokud to nejsou vše milující nevinné bytosti, ale vezmou i tu zbraň a vrhnout se se zvířecí divokostí na nepřítele, tím líp. :-D

4 agrenej agrenej | E-mail | Web | 18. srpna 2012 v 6:41 | Reagovat

[3]: Tak dva. :-D Pardón. :-D

5 Amia Amia | Web | 24. srpna 2012 v 14:22 | Reagovat

Jak dva?! :-D
Bóže. Elfíci a Liška se mi zatím líbili nejvíc, tohle je fakt dobrý. Jsem zvědavá, kam až s tím vším dojdeš :-D  

Technická, ,,dlouhá molo se táhla" zní fakt divně ;-)

6 agrenej agrenej | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 22:51 | Reagovat

[5]: Tak tři. :-D Že ti to ale trvalo. :-D

Jinak díky za poznámku. Opraveno. Snad. :-D Inu, takhle to dopadá, když člověk plácá dvě myšlenky na sebe. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama