Jen další západ slunce

21. května 2013 v 18:00 | Agrenej |  Próza

Večer nachýlil sluneční kotouč daleko k okraji nebeské klenby a nahradil denní azur ohnivými barvami.
,,Jak výborné mít balkon na západní straně" pomyslel si a s šálkem kouřící kávy prošel pod veřejemi na svou malou plošinu nad propastí. Odložil šálek na okenní parapet a protáhl se, aby mohl důkladně celým tělem absorbovat poslední pohlazení slunečních paprsků.
Večer byl přímo skvostný. Nebe se odělo do neuvěřitelně syté oranžové barvy okořeněnou průzračnou rudou. Celá ta nádhera na sobě nesla korále nejtemnějších černých mraků. K bouři ani dešti se však neschylovalo. Ptáci s radostí v srdci švitořili v korunách stromů, jež se zdály tak hluboko pod střechami okolních bytových tvrzí. Skupinka holubů se nechala unášet vlahým větříkem.

Lokty se opřel o zábradlí a s nacvičenou lehkostí si dopřál doušek horké, silné tekutiny. V tichosti obdivoval ten nečekaný klid. Žádný dětský pláč se neozýval z okolních partají, nebyly slyšet dětské hlasy z hřišť, ani vzteklé pokřikování mladých a dospělých rozhlašující názory svých pánů do širého okolí. I křižovatka schovaná za rohem budovy se zdála tichá a opuštěná. Jaká to netradiční chvíle.
,,Tak zase zítra, Apollóne" zašeptal a pozvedl šálek v náznaku přípitku. Očima se snažil proniknout hluboko za sluneční kotouč. Jako zhypnotizován nastavoval tváře paprskům světla. Vítal jejich teplo na své kůži. Přijímal je a pouštěl dál, hlouběji do sebe samého. Nechal je, aby se dotkly jeho duše a zahřály mysl.

Kvílení pneumatik prořízlo ticho okamžiku. Hlasité troubení prostoupené vztekem vyhánělo klid, aby si každý uvědomil řvoucí motor mizející do dáli.
Hrnek se pomalu otáčel. V černých kapkách nad ním se zaleskly paprsky zapadajícího slunce. Nikdo neviděl jeho pomalý let, i když poctivě minul všechny balkony, které na své cestě potkal. Pomalu, zlehka se protáčel, než se s poslední otočkou roztříštil na desítky střepů. Černá káva se místo krve rozstříkla do okolí a vytvořila na betonových dlaždicích květ smrti.
Hlasité třesknutí vyplašilo opeřence z jejich pohodlí. Poplašeně rozvířili okolní vzduch a vydali se do bezpečí za betonové hradby paneláků, aby našli klidnější místo.
Už se neopíral o zábradlí. Schoulil se do kouta balkonu a snažil se být co nejmenší, jen malá kulička, co se dokáže schovat v nánosu špíny v tom nejzazším rohu. Dlaněmi bránil svůj obličej před dalším útokem. Nechtěl to cítit. Nechtěl cítit, jak každá buňka v něm zaniká za hlasitého sténání, nechtěl být dále bodán slunečními paprsky, jež drásaly duši svou nezkrotnou silou a drtily železnou pěstí jakýkoliv odpor! Nechtěl už cítit, jak se jeho podstata ztrácí společně se slunečním kotoučem. Ale ono to nechtělo přestat! Ať se snažil sebevíc, nedokázal se schovat před tou bolestí, nedokázal svou duši zachránit před nicotou, ani nestihl zabránit mysli ponořit se do stoupající paniky.

Pryč byl ptačí zpěv. Vítr utichl. Děti propadly neutišitelnému pláči. Vzduchem se rozlehl halas hádajících se hlasů nejhrubšího zrna. Kvílení brzd spolu se řvoucím motorem zaznělo zpoza domu. Dokud vše nepřikryla tma.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | Web | 21. května 2013 v 18:37 | Reagovat

Páni. Na chvíli mi to přišlo, jako když píšeš z vlastní zkušenosti, jelikož jsem si vzpomněla na ten váš balkon na koleji. :-) Ale moc chválím, je to krásné. Mám ráda západy slunce, protože alespoň už prchnu před tím hrůzným světlem do blahodárné temnoty. :-D  :-)

2 Debbien Willie Debbien Willie | Web | 21. května 2013 v 19:38 | Reagovat

úžasné :))

3 Amia Amia | Web | 22. května 2013 v 14:20 | Reagovat

Hm, nedokážu dešifrovat, co to znamená. To už se mi nestává :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama